Zatím co třtinový cukr byl znám a používán již od dávných dob, výroba i užívání řepného cukru je záležitostí posledních tří století.

Prvé záznamy o skupině rostlin, která byla nazývána Beta, byly nalezeny v řecké literatuře z let kolem 420 před naším letopočtem. Tyto  rostliny byly popsány jako "zahradní rostliny" s tmavými a světlými odrůdami. Postupně se rozšířily do Francie a Španělska, kde byly pěstovány především v klášterech, ale i chudými rolníky. Kolem 15. století byla řepa pěstována v celé Evropě.

Původně byly využívány její listy podobným způsobem jako je v současné době připravován špenát. Později se velmi populární zeleninou staly její bulvy, především červené odrůdy. V roce 1600 popsal francouzský agronom Oliver de Serres, že "po uvaření lze získat šťávu podobnou cukernému sirupu". V té době se však nikdo nezajímal o látku, která těmto bulvám propůjčovala sladkou chuť.

Prvým mezníkem v historii evropského cukru byl významný objev německého vědce Andrease Marggrafa, který v roce 1747 zjistil, že krystaly se sladkou chutí, které získal z řepné šťávy jsou identické s krystaly třtinového cukru. V roce 1801 pak byl v Cunern v Dolním slezsku postaven pivní cukrovar.

Přes Marggrafův objev však cukrová třtina byla hlavní surovinou pro výrobu cukru a to až do počátku 19 století. V té době totiž došlo za napoleonských válek k blokádě a přerušení tradičních obchodních spojení se zámořím a v roce 1806 třtinový cukr zcela zmizel z evropských obchodů. V roce 1811 francouzští vědci věnovali Napoleonovi dvě homole cukru vyrobeného z řepy. Napoleon pak nařídil, že řepa musí být pěstována na 32.000 ha orné půdy a pomáhal při zakládání cukrovarů. Během několika let bylo postaveno více než 40 cukrovarů, hlavně v severní Francii, Německu, Rakousku, Rusku a Dánsku.

Po ukončení blokády evropských přístavů se na trhu znovu objevil třtinový cukr a v některých zemích byla výroba řepného cukru ukončena. Francouzská vláda však dále podporovala jednak šlechtění řepy s cílem dosáhnout vyšší cukernatosti, dále pak zlepšení technologie výroby cukru. Za této podpory se řepný cukr stal úspěšným konkurentem cukru třtinového.

V dalších letech se cukrovarnictví dále rozmáhalo a v současné době se v Evropě ročně sklízí kolem 120 mil. tun cukrovky, z které se vyrobí 16 mil. tun bílého cukru. Hlavními producenty jsou stále Francie a Německo, ale řepný cukr je vyráběn ve všech zemích EU s výjimkou Luxemburska. Přibližně 90 % celoevropské spotřeby cukru je kryto z těchto zdrojů, což ve srovnání se stavem před dvěma sty roků představuje ohromnou změnu.

POTRAVINY DNES (FOOD TODAY) 09/2001